Centrum pro dějiny obrazu a vizuální kultury

 

Centrum pro dějiny obrazu a vizuální kultury jako nová součást uměleckohistorického pracoviště bylo založeno při Semináři dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v říjnu roku 2010. Toto nové pracoviště vzniklo v souvislosti s realizací projektu „Inovace studijního programu dějin umění o zaměření na vizuální kulturu“ (CZ.1.07/2.2.00/15.0216), jenž je plánován na období 2010-2013 a bude posléze realizován i v dalších následujících letech.

Projekt, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky v rámci operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, reaguje na zvýšenou poptávku současné praxe (ať již z oblasti odborných institucí či obecně z oblasti veřejné správy) po absolventech dějin umění, kteří by kromě tradičního vzdělání v dějinách evropského umění a znalosti národního památkového fondu získali důležité kompetence v oblasti vizuální kultury a antropologie obrazu.

Základní informace o projektu

Jedním z podstatných rysů současnosti je proměna světa „umění“ v současnosti. Především totiž rapidně stoupla role vizuální kultury v lidském světě. Enormní nárůst obrazů v současném světě (fotografie, plakátová tvorba, vizuálně koncipovaný design, virtuální obrazy v informačním prostředí, apod.) a s tím rostoucí význam vizuální kultury vede nutně k novému promýšlení vztahu tradičního pojmu „umění“ a širšího pojmu „obrazu“. Jeden ze současných historiků umění na toto konto prohlásil, že „dějiny umění musí dnes převzít odpovědnost za celek vizuální kultury; přesto je nutné dále udržovat humanitní jádro umělecké činnosti v určitém ohraničeném oborovém předmětu jako důležitou kritickou instanci“ (Martin Warnke).

V podobném smyslu vidíme jádro inovace dosavadního studijního programu „dějiny umění“. Klasická výuka dějin umění bude rozšířena o zaměření na vizuální kulturu prostřednictvím zcela nového systému přednášek a cvičení, které umožní absolventům orientaci v oblasti současné vizuální kultury (jejích rizik, ale též významu a hodnocení). Absolventi studia tak budou mnohem lépe připraveni na požadavky současného trhu práce a nadto mohou nabídnout potenciálnímu zaměstnavateli v konkurenci s dalšími nabídkami důležitou a vítanou kompetenci.

Studium bude podpořeno materiálně a informačně (studijní materiály, e-learning, budování informačních zdrojů) a rovněž tak personálně (vyučující nově zaváděných specializací, experti z praxe, spolupráce s významnou institucí, zaměřenou na prezentaci současné vizuální kultury). Podpora takové inovace nesporně umožní vytvořit takové zázemí, které bude garantovat pokračování nově koncipovaného studia i v letech po ukončení projektu.

Charakteristika projektu

Vztah klasických dějin umění (zejména v pojmu „vysokého“ či „galerijního“ umění) a širší vizuální kultury se stal zejména od konce 20. století jedním z podstatných diskusních témat v akademickém prostředí. Tato diskuse zasáhla všechny dosavadní přístupy k architektuře, výtvarnému i užitému umění, tj. jak ve vztahu k formálně-analytickým metodám, tak k obsahově-ikonologickým přístupům. Stalo se tak přirozeně zejména díky měnícímu se „uměleckému“ světu. Především dnes rapidně stoupla role vizuální kultury v lidském životě. Enormní nárůst obrazů v současném světě a podstatný význam vizuální kultury tak vedl nejen estetiky, ale též kritiky umění a nakonec i historiky umění nutně dosud neobvyklému promýšlení pojmu „umění“ dějin umění a jeho vztahu k pojmu obrazu. Rozrůstající se šíře podobných otázek vedla posléze k novému promýšlení významu zobrazování v širším kulturním, politickém a sociálním kontextu.

Jako jeden z prvních ohlásil roku 1992 „návrat k obrazům“ severoamerický literární kritik a historik umění W. J. T. Mitchell. Použil přitom sousloví „pictorial turn“ (zjevně jako protipól k tehdy často užívanému a módnímu termínu „lingvistický obrat“ v literární teorii). Záhy poté se v umělecko-kritickém a umělecko-historickém prostředí objevily i další teorie, které souhlasily s tím, že nárůst vizuálních projevů není v současném světě něčím přechodným a módním, ale že má skutečně povahu zásadního obratu (děje se tak přirozeně „globalizací“, díky značnému šíření obrazových signálů, díky nově vznikajícím a existujícím digitálním obrazům, apod.). Pokud se však jednotlivé úvahy shodovaly s tímto obecným rámcem formulování problému, potom se lišily při určování úloh, které měly být v nových studiích studovány. A tak se několikrát proměňoval i název onoho vizuálního obratu v angličtině. O něco později než Mitchell použil švýcarský historik umění Gottfired Boehm termín „iconic turn“: podle něj onen „obrat“ znamená především metodický postoj - „nejde nám o to dělat reklamu pro obrazy nebo zvětšovat záplavu obrazů, ale o tvořivý výzkum toho, jak obrazy produkují smysl a čím se tento smysl vyznačuje“. Konečně Angela Dalle Vacche používá pro svou antologii textů termín „visual turn“, aby naznačila proměnu, k níž dochází ve výzkumu filmu poté, co se novou oblastí vizuální kultury zabývají ve společné diskusi jak teoretikové a kritikové filmu, tak i historikové umění. Druhou stránku téže mince tvořily ovšem návrhy na vznik nově koncipované „vědy o obraze“, jež by měla odpovědět na onen často citovaný „obrat“, a často i ustavení nových studijních oborů pod nejrůznějšími názvy, odvozenými od zdůrazňování obrazu a vizuálna, které by měly nahradit dosavadní obor „dějiny umění“.

Předkladatelé projektu inovace dějin umění se domnívají, že důležité slovo v této diskusi mají teoretické úvahy německých a švýcarských historiků umění. Martin Warnke prohlásil, že „dějiny umění musí dnes převzít odpovědnost za celek vizuální kultury - v tom leží jejich celá budoucnost. Přesto současně s tím by chtěl udržovat a posilovat humanitní jádro umělecké činnosti v určitém ohraničeném oborovém předmětu jako důležitou kritickou instanci“. Horst Bredekamp razí na Humboldtově univerzitě v Berlíně nutnost vytvořit „historickou vědu o obrazech“, která by dosavadní dějiny umění rozšířila o výzkum „zobrazování“. Konečně Hans Belting pléduje za výzkum antropologie obrazu, který by byl současným požadavků z praxe mnohem bližší než tradiční výuka a metody uměleckohistorického zkoumání. Tyto diskuse a teoretické úvahy nejsou nijak samoúčelné. Vždyť vycházejí předeším z každodenní praktické zkušenosti. V ní si totiž můžeme povšimnout, že v současné výstavní, ale i správní praxi chybějí kompetentní, vysokoškolsky vyškolení experti, kteří by adekvátně odpovídali na otázky, související se současným stavem obrazové kultury kolem nás i se strategiemi využití vizuálního prostředí pro život společnosti. Zatímco významné uměleckohistorické instituty v zahraničí v posledních letech úspěšně inovují své studijní programy, u nás taková inovace ještě neproběhla. Pro úspěch podobného kroku si předkladatelé projektu zvolili model, vytvořený na Uměleckohistorickém semináři Univerzity v Basileji. Zdejší profesor Gottfried Boehm ohlásil inovaci studijního programu roku 1994 pod pojmem „ikonický obrat“ (iconic turn). Tento obrat se projevuje ohromujícím významem nových vizuálních obrazů v současnosti (fotografie, digitální obrazy, apod.). Je proto zapotřebí začít zkoumat umělecká díla z interdisciplinárního hlediska výzkumu obrazů. Mezi důležité otázky přitom patří: jak produkují obrazy svůj význam nejen v umění, ale i ve vědě či v denním životě, v čem spočívá jejich „moc“, jak ovlivňují obrazy sociální život, apod.

Projekt, který by na takto kladené otázky mohl v našem vysokoškolském prostředí upozornit posluchače a pokusil se spolu s nimi hledat základní orientaci, má ztíženou pozici z řady důvodů:

  • v klasickém univerzitním prostředí nejsou dosud stabilně pracující odborníci na tento typ zaměření výuky;
  • chybí výukový materiál a informační zdroje, které by podpořily výuku tohoto rozšíření oboru dějiny umění (včetně důkladně vypracovaného kurikula inovovaného studia dějin umění v moderních podmínkách dnešní doby).

Právě na vyřešení těchto problémů je zaměřen projekt, jehož cílem je zvýšit konkurenceschopnost absolventů studia dějin umění v podmínkách našich i mezinárodních. Na rozdíl od některých pokusů v zahraničí vytvořit zcela nový obor, chceme naopak vyjít z klasického uměleckohistorického zaměření. V rámci akreditovaného magisterského studia dějin umění chceme dosáhnout jeho inovací rozšířením studia o předměty spjaté se specializací na historickou „vědu o obrazech“ a antropologii obrazu. Zatímco o „umění“ a o „obrazu“ mohou hovořit „vizuální studia“ samozřejmě zejména esteticky, antropologicky či filozoficky, hlavní metodická zásluha dějin umění spočívá v jejich smyslu pro analýzu a význam jednotlivé formy či materiálu a ve znalecky a kriticky zaměřeném uměleckohistorickém „řemesle“. Jeho uplatnění v inovovaných oblastech výuky by mělo přinést své plody zejména ve zvýšené konkurenceschopnosti absolventů na trhu práce.

Lidé a kontakty

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info