Albert Kutal

(1904–1976)
Jedna z nejvýraznějších osobností českého dějepisu umění 20. století a mezinárodně respektovaný znalec českého středověkého sochařství lucemburské éry představuje skutečně zakladatelskou osobnost brněnského dějepisu umění. Po první generaci se mu podařilo vtisknout semináři dějin umění program založený nejen na systematickém terénním studiu uměleckých památek, ale také na metodicky jasném zakotvení uměleckohistorické práce v empirické stylové kritice. Oproti svým předchůdcům a učitelům dokázal svou odbornou činnost mnohem přesvědčivěji spojit s profilem vídeňské školy dějin umění, která ve střední Evropě stále představovala metodologicky nejucelenější a vlivnou autoritu uměleckohistorické práce.

Albert Kutal se narodil v Hranicích na Moravě a vystudoval na brněnské univerzitě dějiny umění u Eugena Dostála, přičemž svá studia zakončil obhájením disertační práce na téma sochařské výzdoby portálu kláštera cisterciaček v Předklášteří. Vedle Brna však na jeho formaci silně zapůsobilo i pražské prostředí, zejména osobnosti Vincence Kramáře a Antonína Matějčka, které mu zprostředkovaly metodický odkaz vídeňské školy dějin umění. Ještě při studiích, v letech 1926–1928, se věnoval také odborné muzejní práci (působil v uměleckohistorickém oddělení Moravského zemského muzea v Brně). Od roku 1931 byl pracovníkem obrazárny Moravského zemského muzea, kde v letech 1935–1936 připravil fundamentální výstavu gotického sochařství na Moravě a ve Slezsku, která poprvé ukázala širší veřejnosti do té doby neznámý​ a systematicky uspořádaný umělecký materiál. V této činnosti se přitom rovněž odrážela tradice vídeňské školy, pro jejíž představitele bylo typické obdobné spojení praktické muzejní zkušenosti s akademickou vědou. V muzejní praxi nadále pokračoval a v muzeu zastával funkci přednosty obrazárny do roku 1942.

Po druhé světové válce se stal zemským muzejním radou a správcem zemské galerie při Moravském zemském muzeu (1945–1948). Nabyté zkušenosti z muzejní praxe Kutalovi napomohly, aby se vypracoval do pozice vynikajícího muzejního znalce. Tuto praktickou složku profesně prolínal s pedagogickým působením. V roce 1939 se stal soukromým docentem dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně a později se, v rámci poválečné obnovy semináře dějin umění, podílel na programu mimořádného letního semestru, který zahájil přednáškou České malířství doby lucemburské. V roce 1945 byl jmenován ředitelem semináře dějin umění a v této pozici setrval do roku 1952, kdy došlo k reorganizaci filozofické fakulty a Kutal se stal do roku 1961 vedoucím semináře dějin umění v rámci velké katedry dějin umění. Jako profesor dějin umění (jmenován roku 1948) pak Albert Kutal působil na brněnské katedře do roku 1971.

Celý svůj život, od zmíněné výstavy gotického sochařství, zasvětil Albert Kutal výzkumu středověkého umění. Svůj habilitační spis o moravské dřevěné plastice první poloviny 14. století předložil roku 1939 a vědeckou kariéru završil v roce 1963 doktorátem věd na téma České gotické sochařství 1350–1450. Publikaci se stejným názvem vydal o rok dříve a představil v ní pozoruhodné a první syntetické uchopení vývoje českého vrcholně gotického sochařství. V této knize se komplexně zamýšlel nad okolnostmi vzniku a šíření gotického stylu a ve svém úsilí o konstruování jednotlivých vývojových řad sledoval velmi dobře základní orientaci vídeňské školy dějin umění. V tomto svém syntetizujícím úsilí pokračoval v další souhrnné práci vydané v roce 1972 pod názvem České gotické umění. Obě knihy představují významný příspěvek i v rámci evropského dějepisu umění, a to nejen díky své prezentaci domácího uměleckého materiálu. Ve svých argumentech se Kutal často setkával s německy mluvícími historiky umění, přičemž se vždy snažil zdůvodňovat svébytnosti českého středověkého sochařství.
Základ uměleckohistorické práce představovalo pro Alberta Kutala přesné a detailní znalectví spojené s vytříbeným formálně analytickým přístupem. V linii precizní tvarové analýzy, snažící se o vytvoření vývojových řad, publikoval již v letech 1957 a 1958 své dnes klasické práce, které interpretovaly krásné Madony ve dvou skupinách, v okruhu Mistra krumlovské Madony a Mistra toruňské Madony. Jeho stylově historický přístup se přitom dominantně orientoval na problém geneze stylu a na jeho historickou podmíněnost. Výsledkem pak byla představa genetického vývoje, který probíhá v konstruované jedinečné vývojové řadě, do níž historik umění detailně přesnou formální analýzou zařazuje jednotlivé (často) anonymní památky.

Kutalovo pojetí řad soch v okruhu Mistra Michelské madony a pozdějších mistrů krásného slohu představovalo určitou strukturalistickou verzi řešení časové souvislosti forem uměleckých děl. Zkoumání detailů záhybů plášťů a jejich sestavení do takřka paleografických filiací bylo zejména zpočátku jeho hlavní doménou. Jistě i z těchto důvodů bylo Kutalovi značně blízké Wölfflinovo vybudování párových uměleckohistorických pojmů, které by umožňovaly popis forem a jejich zařazení do historického vývoje.

Na sklonku šedesátých let 20. století postupně ale svůj formalistní objektivismus korigoval jemnou, takřka anglosaskou skepsí, která ho přivedla k ocenění kulturně historických prací Johana Huizingy a Pierra Francastela. Avšak ani tehdy neopustil svůj empirismus, jak o tom svědčí jeho sdílení výroku, že pro historika umění vždy platí: „Na počátku bylo oko.“

V té době jej ale nelze už považovat za ryzího formalistu, jak ukazuje například jeho reflexe krásného slohu v českém sochařství kolem roku 1400, kdy se naopak vymezoval vůči dominantně formalistickým interpretacím této stylové polohy lucemburského umění. Nyní totiž více zdůrazňoval historické a sociální zakotvení uměleckého projevu.

Vedle hlavního těžiště své odborné činnosti, koncentrované na oblast středověkého sochařského umění, směřoval Kutal svůj zájem také k moderní umělecké tvorbě. Monograficky zpracoval například díla malířů Antonína Procházky či Jaroslava Krále. Připravoval také monografii Jana Štursy. I zde jeho přístupu dominovala analýza umělecké formy při rozboru jednotlivých děl, i když zde kladl větší důraz i na obsahovou (ideovou) vrstvu studovaných děl. Jeho schopnost kombinovat studium staršího a moderního umění je přitom další vlastností, která může jeho působení spojovat s tradicí vídeňské školy, ale která je rovněž charakteristická pro minulou i následující orientaci příslušníků brněnského dějepisu umění. Ve všech těchto uměleckohistorických analýzách Albert Kutal prokazoval nejen jedinečný vizuální cit, ale především schopnost formulovat závěry neobyčejně kultivovaným jazykem. V kontextu brněnské školy dějin umění je podstatné nejen jeho individuální působení, ale také názorové a metodicky komplementární spojení s jeho vrstevníkem a spolupracovníkem v semináři dějin umění, Václavem Richterem.

BOROVSKÝ, Tomáš a NĚMEC, Jiří (ed.). Pod ochranou Kleió: historické obory na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. MUNI Arts 100. Brno: Masarykova univerzita, 2019. ISBN 978-80-210-9258-7. Dostupné také z: https://www.bookport.cz/kniha/pod-ochranou-kleio-5961/.

Prof. PhDr. Albert KUTAL, DrSc.

9. 1. 1904 Hranice na Moravě – 27. 12. 1976 Brno

Zaměstnání:

Výběr z prací:

Pieta z kostela sv. Tomáše v Brně. Brno 1937; Moravská dřevěná plastika prvé poloviny 14. století. Časopis Matice moravské LXII, 1938, s. 167–200, 311–342; Krásná sv. Kateřina v kostele sv. Jakuba v Jihlavě. Umění, 1940, s. 88–90; Gotické sochařství v Čechách a na Moravě. Praha 1942; Le "belle" pieta italienne. Bollettino dell' Instituto storico cecoslovacco in Roma, 1946, s. 3–26; Katalog českého středověkého sochařství a malířství. Slezský sborník 48, 1950, s. 313–321, 472–482; Tváře krásných madon. SPFFBU III, 1954, s. 54–65; Dvě nové práce Antonína Pilgrama. Umění IV, 1956, s. 93–106; O Mistru Krumlovské Madony. Umění V, 1957, s. 29–63; Andrea Mantegna. Praha 1958; Madona ze Šternberka a její mistr. Umění VI, 1958, s. 111–150; Antonín Procházka. Praha 1959; Quelques remarques sur la sculpture gothique en Boheme. In: Actes du XIX. Congres international d'histoire de l'art. Paris 1959, s. 100–104; Jaroslav Král. Praha 1962; České gotické sochařství 1350–1450. Praha 1962; K problému krásných Madon. Umění XIV, 1966, s. 433–460; Sochařství, in: české umění gotické. Praha 1970, s. 112–126; České gotické umění. Praha 1972; Erwägungen über das Verhältnis der horizontalen und schönen Pietas. Umění XX, 1972, s. 485–520; Bemerkungen zum Reiterstandbild des hl. Georg auf der Prager Burg. SPFFBU F 16, 1973, s. 35–52; O reliéfu od P. Marie Sněžné a některých otázkách českého sochařství první poloviny 14. století. Umění XXI, 1973, s. 480–496; K otázkám parléřovského sochařství. SPFFBU F 17, 1973, s. 63–85; Z novější literatury o parléřovském umění. Umění XXII, 1974, s. 377–426; Gotické sochařství, in: Dějiny českého výtvarného umění I/1. Od počátku do konce středověku. Praha 1984, s. 216–283.

Soupis prací:

J. Kutalová, in: SPFFBU F 8, 1964, s. 297–302; J. Kutalová, in: SPFFBU F 23/24, 1979/80, s. 107–108.

Výběr z literatury:

J. Pešina, Šedesát let Alberta Kutala. Umění XI, 1963, s. 407–410; J. Bakoš, Úvahy o uměleckohistorickém stanovisku Alberta Kutala. Ars 1982, s. 120–143; Z. Plátková–Všetečková, in: Kapitoly z českého dějepisu umění II. Praha 1987, s. 301–307; B. Samek, J. Zemina, B. Gabrielová, H. Knozová, I. Krsek, Z. Kudělka in: Bulletin Moravské galerie v Brně 48, 1992, s 3–13; M. Bartlová, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha 1995, s. 427–428; L. Slavíček, Dialog Brno – Praha. Z korespondence brněnských a pražských historiků umění. In: J. Kroupa – L. Slavíček (ed.), Almanach 1927–1997. Sedmdesát let Semináře dějin umění Masarykovy univerzity v Brně. Brno 1997, s. 40–44; Vincenc Kramář a Brno. Z korespondence brněnských historiků umění s Vincencem Kramářem. 54. Bulletin Moravské galerie v Brně, 1998, 241–256; L. Slavíček, K odchodu Vincence Kramáře ze státní sbírky starého umění v roce 1939. (Dva neznámé dopisy Eugena Dostála a Alberta Kutala Kramářovi). Umění XLVIII, 2000, s. 119–122; L. Slavíček, Neznámý Emil Filla. Filovy dopisy Albertu Kutalovi z let 1935 až 1947. Umění XLIX, 2001, s. 61–80- .

Nekrology:

H. P. Hilger, in: Kunstchronik 30, 1977, s. 415–417; I. Krsek a J. Hlušička, Projevy na pohřbu profesora dr. Alberta Kutala, DrSc. 6. ledna 1977 v Brně. Umění XXV, 1977, s. 359–360.

Osobní a písemná pozůstalost uložena v Archivu MU, fond B 30.