Antonín Friedl

(1890–1975)
Nesporně zajímavá osobnost historika umění, jehož cesta k dějinám umění rozhodně nebyla přímočará. Antonín Friedl se narodil v Mirošově u Rokycan a gymnázium studoval v Plzni, kde získával své první zkušenosti ve spolupráci s tamním muzeem a Kruhem přátel starožitností, v němž se tříbil jeho zájem o umělecké památky. Významnou roli ve stejné době sehrálo rovněž setkání s grafikem Janem Konůpkem, který tehdy působil na uměleckoprůmyslové škole v Plzni. V roce 1912 odešel Friedl do Prahy, kde mu Zdeněk Wirth nabídl pozici jednatele Klubu za starou Prahu. Teprve v Praze v roce 1914 složil maturitu (plzeňská studia byl nucen opustit z existenčních důvodů) a ke studiím na vysoké škole se dostal až během první světové války. Na Karlově univerzitě studoval od roku 1915 klasickou archeologii pod vedením Hynka Vysokého a dějiny umění u Karla Chytila. Studia ukončil v roce 1919. Na ústavu dějin umění působil až do roku 1927 jako asistent u Karla Chytila a v roce 1921 získal dvouleté stipendium do Berlína, které využil ke studiu předrománské a románské knižní malby. Zde také mohl sledovat přednášky Maxe Friedländera a Adolfa Goldschmidta, přičemž orientace druhého z nich jej nasměrovala k zájmu o raněstředověkou knižní malbu. V té době se zaměřil zejména na podrobnou analýzu rukopisu tzv. Gumpoldovy legendy, uložené ve sbírkách Herzog-August-Bibliothek ve Wolfenbüttelu. V monografické publikaci o ní, která vyšla roku 1926, syntetizoval v duchu Chytilova a berlínského školení stylovou, ikonografickou a technologickou analýzu s pokusem o zasazení díla do historické sociální situace.

Ve studiu rukopisů pokračoval i nadále, a to z pověření sestavit soupis českých rukopisů v zahraničních fondech. Následovaly cesty do Paříže, Švédska a Itálie; ve Stockholmu se jeho pozornost obrátila zejména k Olomouckému horologiu a slavnému Codexu gigas. Veškeré poznatky o studovaných rukopisných památkách zúročoval v průběhu dvacátých let při publikování četných vědeckých studií (Iluminace Gumpoldovy legendy o sv. Václavu; Hildebert a Everwin, románští malíři; Lekcionář Arnolda Míšeňského). Ve vatikánské knihovně upoutal Friedla rukopis kodexu Jana z Jenštejna z konce 14. století a ve výzkumu knižních památek tohoto období pokračoval i později, což korunovala monografie Malíři královny Alžběty (1930).

Roku 1930 začal Antonín Friedl pracovat ve Fotoměřičském ústavu v Praze, přičemž v letech 1939–1952 vykonával funkci jeho ředitele. V roce 1952 přešel z této pozice do Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd. Zároveň od třicátých let spojil svou kariéru také s brněnskou univerzitou, kde se jeho tradičně pozitivisticky laděná metoda dobře doplňovala s orientací Eugena Dostála. Nejprve tu začal působit jako soukromý docent na základě úspěšné obhajoby habilitačního spisu Pasionál mistrů vyšebrodských v roce 1935. Po znovuotevření vysokých škol roku 1945 stal jedním ze tří pedagogů, kteří znovuobnovili výuku dějin umění v Brně. Při obnoveném řízení byl v roce 1957 jmenován docentem a později také profesorem pro dějiny umění (1968).

Stejně jako se profesní profil Antonína Friedla po válce rozšiřoval, vzrůstalo pole jeho badatelských aktivit a oblastí jeho zájmu. K řešené problematice knižní malby připojil studium středověkého nástěnného malířství, konkrétně malbu lucemburské éry a malby znojemské rotundy. Podrobné výzkumy maleb na Karlštejně, v Emauzích, jakož i díla mistra Theodorika vedly k publikování tří obsažných monografií: Mistr karlštejnské apokalypsy (1950), Mikuláš Wurmser, mistr královských portrétů na Karlštejně (1956) a Magister Theodoricus, problém jeho malířského slohu (1956). Své výsledky bádání o malířském cyklu znojemské rotundy poté Friedl resumoval ve studiích nazvaných Nový pohled na hradní rotundu ve Znojmě a její přemyslovskou genealogii (1952) a Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu (1966).

Antonín Friedl však odborně nezůstával pouze u medievistiky, ale intenzivně se zajímal také o soudobou výtvarnou scénu, mimo jiné proto, že jej s mnoha předními umělci poutaly přátelské vazby. Jako kritik soudobého umění vydával studie o Janu Zrzavém, Hugo Boettingerovi či Janu Konůpkovi. I zde, podobně jako v případě středověkého umění, preferoval formálně-analytický přístup, koncentrující se především na rozbor tvarové a formální podstaty uměleckého díla, zachovávající si však schopnost intenzivně vnímat a prožívat jeho výtvarné a senzuální kvality.

BOROVSKÝ, Tomáš a NĚMEC, Jiří (ed.). Pod ochranou Kleió: historické obory na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. MUNI Arts 100. Brno: Masarykova univerzita, 2019. ISBN 978-80-210-9258-7. Dostupné také z: https://www.bookport.cz/kniha/pod-ochranou-kleio-5961/.

Prof. PhDr. Antonín FRIEDL, DrSc.

13. 6. 1890 Mirošov v Čechách – 5. 11. 1975 Praha

Zaměstnání:

Výběr z prací:

Iluminace Gumpoldovy legendy o sv. Václavu ve Wolfenbüttelu. Praha 1926; Hildebert a Everwin, románští malíři. Praha 1927; Lekcionář Arnolda míšeňského. Jeho vztah k malířské škole řecko–italské. Praha 1928; Malíři královny Alžběty. Studie o vzniku české školy malířské XIV. století. Praha 1930; Kříž Přemysla Otakara II. v pokladu dómu v Řezně. Praha 1931 (spolu s K. Chytilem); Přemyslovci a Lucemburkové. Ikonografická řada českých králů středověkých. Praha 1933; Pasionál mistrů vyšebrodských. Praha 1934; Jan Zrzavý. Praha 1939; Mistr karlštejnské apokalypsy. Praha 1950; [Kat.] Moravská knižní malba XI. až XVI. století. Průvodce po výstavě. Brno 1954; Mikuláš Wurmser, mistr královských portrétů na Karlštejně. Praha 1956; Magister Theodoricus. Das Problem seiner malerischen Form. Praha 1956; Počátky mistra Theodorika. Praha 1963; Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Praha 1966; Antický ilusionismus a jeho proměna ve středověku. SPFFBU, F 14–15, 1970, s. 63–87.

Soupis prací:

B. Samek, in: Vlastivědný věstník moravský XXIII, 1970, s. 92–101. A. Dufek, in: SPFFBU F 16, 1972, s. 209–213.

Výběr z literatury:

J. Krofta, K osmdesátinám prof. dr. A. Friedla, DrSc. Umění XVIII, 1970, s. 531–533; B. Samek, K životnímu jubileu univ. prof. PhDr. Antonína Friedla, DrSc. Vlastivědný věstník moravský 23, 1971, s. 92–101; K. Benešovská, in: Kapitoly z českého dějepisu umění II. Praha 1987, s. 331–335; K. Benešovská, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha 1995, s. 189–190.

Nekrology:

I. Krsek, J. Zemina, Projevy při pohřbu prof. dr. Antonína Friedla, DrSc. Umění XXIV, 1976, s. 282–284.

Osobní a písemná pozůstalost uložena v Archivu MU, fond B 8.