Václav Richter

(1900–1970)
Ojedinělé postavení Václava Richtera v českém dějepisu umění spočívá ve schopnosti kombinovat přesnou analýzu uměleckého, respektive architektonického díla s úsilím po jeho filozofickém vysvětlení. Tento analytický a přitom teoreticko-metodologicky vyhraněný přístup potom nezůstal bez odezvy a zejména v brněnském prostředí vedl k navazování a vyrovnávání se s ním. Třešťský rodák Václav Richter prošel v letech 1920–1925 studiem dějin umění na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, přičemž doktorskou práci věnoval studiu štukové dekorace kolem poloviny 17. století v Čechách a na Moravě. V době studií na něj zapůsobila osobnost jeho učitele Vojtěcha Birnbauma, jehož vědeckou činnost mohl sledovat také v rámci jednoroční asistentury v Birnbaumově ústavu v letech 1927–1928. V roce 1928 pak nastoupil na pozici knihovníka do Moravského uměleckoprůmyslového musea v Brně, kde setrval až do roku 1948, přičemž v letech 1938–1943 jej vedl jako ředitel.

Záhy po skončení druhé světové války se habilitoval na brněnské filozofické fakultě spisem O středověké architektuře na Moravě. Richterovo pedagogické působení provázela nezastíraná nelibost k přednášení, a naopak záliba ve vedení seminářů, kam na pozvání často docházel k diskusím Richterův přítel, filozof Jan Patočka. Roku 1946 začal působit na Filozofické fakultě univerzity Palackého v Olomouci, kde o dva roky později získal profesuru, nicméně po zrušení nepedagogických oborů byla Richterova pozice přesunuta do Brna. Na profesorském postu dějin umění v Brně působil Richter od roku 1955.

Richterův celoživotní odborný zájem se profiloval již od třicátých let, kdy se začal věnovat barokní a románské architektuře a publikoval studie o architektu Filibertu Luchesovi (Filiberto Luchese na Moravě, 1935) či o románských rotundách (O účelu československých rotund, 1936). Postupně sílící zájem o precizaci uměleckohistorické terminologie, o filozofii umění a o metodologické otázky se výrazně promítnul do dalších prací, z nichž zásadního významu dosahuje studie O pojem baroka v architektuře (1941). Dlouhodobý výzkum středověké architektury od nejstaršího období do počátku 11. století sumarizoval ve čtyřicátých letech v rozsáhlé studii O středověké architektuře na Moravě (1943).

V poválečném období pokračoval Richter ve výzkumu středověké a barokní architektury a rozvíjel pracemi o Olomouci, Telči a Třešti témata spjatá se středověkým urbanismem. V publikaci Raně středověká Olomouc (1959) byla dovršena dlouholetá badatelská aktivita, díky níž Richter získal doktorát historických věd.

Jestliže se ve svých poválečných studiích Václav Richter zprvu přikláněl k výkladu jednotlivých vrstev uměleckých děl a epoch v synchronních, v čase od sebe oddělených diskontinuitních rovinách (dle sdělení současníků odmítal slovo „vývoj“ v dějepise umění), později se zvláště díky přátelství s filozofem Janem Patočkou začal zajímat o vztah umění a filozofie. Zaujaly jej zejména dva momenty tohoto vztahu: „filozofie dějin umění“, která jej vedla k postupnému odmítání (respektive skeptickému ironizování) historismu v historických vědách, a zkoumání paralel mezi uměním a filozofií.

Šedesátá léta zasvětil ve velké míře studiu barokní architektury a publikoval studie k dílu Domenica Martinelliho na Moravě či k Santiniho smiřické kapli a poutnímu kostelu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Právě ve studii na toto santiniovské téma (z roku 1966) promýšlel především otázky prostoru jako podstatné složky architektonického díla, čímž se vymezoval vůči představě svého učitele V. Birnbauma. Kvalitu Santiniho díla spatřoval především ve vytvoření optického prostoru, tím však jeho výklad nekončil. Při své interpretaci vyšetřoval také význam či umělecký smysl tohoto originálního prostorového výtvoru. S odvoláním na filozofii Martina Heideggera viděl v Santiniho stavbě setkání profánního a sakrálního (spojení země a nebes vyjádřené oním rozpínajícím se prostorem), čímž harmonicky propojil formální podstatu stavby s jejím symbolickým významovým sdělením. Prostorový koncept zelenohorského kostela navíc vztáhl ik moderní stavbě internacionálního stylu, a to k vile Tugendhat Ludwiga Miese van der Rohe, a na tomto příkladu ukazoval univerzální princip zasahování historického do současného.

Richterovo dílo bylo zpočátku ovlivněno pozdní fází vídeňské školy dějin umění (zvláště ve zprostředkování Birnbaumově), do níž postupně se svou kritikou vstupovaly nové metodické přístupy. S vědomím limitů uměleckohistorického historismu začal Richter hledat inspiraci v jiných vědních oborech, například ve zmíněných filozofických přístupech. Václav Richter se již nedožil velkých debat mezinárodního uměleckohistorického společenství v sedmdesátých letech 20. století, které vedly k novému promýšlení statusu a metodologie uměleckohistorické disciplíny. Je však pozoruhodné, že ve zdech své pracovny tuto debatu anticipoval. Je proto možné jej považovat za předního myslitele krize historismu v dějepise umění. Ve svých pracích z šedesátých let 20. století Richter nakonec dospěl, inspirován Heideggerovým existencionálně-ontologickým chápáním historismu, k interpretaci uměleckého díla v mýtickém vztahu umění a světa, jak zní i titul jím samým vybraných uměleckohistorických studií, vydaných ale knižně teprve dlouho po jeho smrti.

Díky těmto základům se Václav Richter řadí k nejvýznamnějším filozoficky orientovaným historikům umění v českém prostředí. V prostředí brněnské školy dějin umění velmi dobře doplňoval Alberta Kutala – jednak svým zájmem o architekturu, ale i tím, jak Kutalův vizuální empirismus důsledně obohacoval o metodologickou a teoretickou reflexi dějin umění. Tato Richterova orientace byla také opřena o výjimečnou znalost metodologických proměn soudobého dějepisu umění. Bylo by však chybou se domnívat, že Václav Richter byl jen teoretizujícím historikem umění. Především v poválečné době produkoval řadu materiálově cenných zjištění a zpracoval přehledy uměleckohistorického vývoje v několika moravských městech (Kroměříž, Znojmo, Mikulov) a také formuloval obecné principy uměleckohistorické topografie. Podobně jako propojoval výsledky historického řemesla dějin umění s jejich teoretickým rámcem, bylo u něj rovněž (jako i v tradici brněnské školy dějin umění) charakteristické spojité zkoumání staršího umění s moderními uměleckými projevy, kdy pochopení jednoho podmiňuje porozumění druhému.

BOROVSKÝ, Tomáš a NĚMEC, Jiří (ed.). Pod ochranou Kleió: historické obory na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. MUNI Arts 100. Brno: Masarykova univerzita, 2019. ISBN 978-80-210-9258-7. Dostupné také z: https://www.bookport.cz/kniha/pod-ochranou-kleio-5961/.

Prof. PhDr. Václav RICHTER, DrSc.

30. 8. 1900 Třešť – 7. 4. 1970 Brno

Zaměstnání:

Výběr z prací:

Stavební vývoj kostela sv. Salvátora v Klementinu. Památky archeologické XXXIV, 1924–1925, s. 336–371; Filiberto Luchese na Moravě. Ročenka Kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1934. Praha 1935, s. 27–44; O účelu československých rotund. ČČH XLII, 1936, s. 237–285, 453–483; Z počátků města Brna. ČMM LX, 1936, s. 257–314; O středověké architektuře na Moravě. ČMM LXV, 1943, s. 1–84; O pojem baroka v architektuře. Olomouc 1944; Podivín, Zekirkostel a Slivnice. SPFFBU F 2, 1958, s. 68–86; Raně středověká Olomouc. Praha–Brno 1959; Kroměříž (et al.). Praha 1963; Náčrt činnosti Domenica Martinelliho na Moravě. SPFFBU F 7, 1963, s. 49–88; Das Raumproblem in der Gotik. SPFFBU F 8, 1964, s. 27–33; Die Anfänge der grossmährischen Architektur, in: Magna Moravia. Praha 1965, s. 121–360; Santinis Pläne für die Kirche auf der Zelená hora bei Saar. SPFFBU F 10, 1966, s. 25–38; Poznámky k baroknímu umění. In: O barokní kultuře (sborník statí). Brno 1968, s. 147–159; Mikulov (et al.). Brno 1971; Die Architektur des 17. und 18. Jahrhunderts in Mähren (spolu se Z. Kudělkou). SPFFBU F 16, 1972, s. 91–130; Památka a péče (přetisk původních prací z roku 1970). Praha 1992; Umění a svět. Studie z teorie a dějin umění (ed. Z. Kudělka – B. Samek). Praha 2002.

Soupis prací:

Z. Kudělka, in: SPFFBU F 5, 1961, s. 400–406; Z. Kudělka, in: SPFFBU F 10, 1966, s. 109–110; Z. Kudělka, in: SPFFBU F 14–15, 1970–1971, s. 343; L. Slavíček, Václav Richter a Lidové noviny. Bibliografie. Opuscula Historia Artium F 41, 1997, s. 108–116.

Výběr z literatury:

V. Volavka, Václav Richter a Birnbaumova škola. SPFFBU F 5, 1961, s. 5–21; I. Krsek, Václav Richter sedmdesátiletý. Umění XVIII, 1970, s. 409–411; R. Švácha, in: Kapitoly z českého dějepisu umění II. Praha 1987, s. 284–292; B. Gabrielová, Václav Richter jako muzejník. Bulletin Moravské galerie 46, 1990, s. 50; Z. Kudělka, Filosof dějin umění. K nedožitému jubileu Václava Richtera (1900–1970). Universitas 1990, č. 4, s. 57–60; Z. Kudělka, Metodologický přínos Václava Richtra. SPFFBU F 34–36, 1990–1992, s. 21–31; I. Krsek, Olomoucká léta Václava Richtra. SPFFBU F 34–36, s. 210–214; R. Švácha, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha 1995, s. 684–685; ; L. Slavíček, Dialog Brno – Praha. Z korespondence brněnských a pražských historiků umění. In: J. Kroupa – L. Slavíček (ed.), Almanach 1927–1997. Sedmdesát let Semináře dějin umění Masarykovy univerzity v Brně. Brno 1997, s. 38–40; L. Slavíček, Vincenc Kramář a Brno. Z korespondence brněnských historiků umění s Vincencem Kramářem. 54. Bulletin Moravské galerie v Brně, 1998, 241–256; M. Togner (ed.), Václav Richter (1900–1970. Sborník ze sympozia pořádného ke 100. výročí narození a 30. výročí úmrtí profesora Václava Richtera Katedrou dějin umění FF UP v Olomouci a Seminářem dějin umění MU v Brně 19. 5. 2000. Olomouc 2001; I. Chvatík – J. Michálek (ed.), Jan Patočka Dopisy Václavu Richterovi. Praha 2001.

Nekrology:

A. Kutal, in: SPFFBU F 14–15, 1970–1971, s. 9–10 (zkrácená verze pohřebního projevu); Umění XVIII, 1970, s. 411; Z. Kudělka, Prof. PhDr. Václav Richter, DrSc. (30. 8. 1900 – 7. 4. 1970). In: Ročenka Univerzity Jana Evangelisty Purkyně 1968 – 1975. Brno 1976, s. 83–86; J. Petrů, In memoriam Václava Richtera. Památková péče 30, 1970, s. 242; B. Samek, Zemřel univerzitní profesor PhDr. Václav Richter, CSc. Vlastivědný věstník moravský 22, 1970, s. 234–235.

Osobní a písemná pozůstalost uložena v Archivu MU, fond B 42.